1847: Johann Kirchler pokládá základní kámen

Když Johann Kirchler v roce 1847 získal termální prameny i budovy a pozemky dnešního lázeňského hotelu, začal svoji vizi o vybudování místa pro čerpání nových sil přímo na úpatí tuxského ledovce přetavovat do reality. V průběhu téměř dvou století se pak z domu pro lázeňské hosty stal hostinec – začátkem 20. století jsme už disponovali 90 lůžky. Později byla postavena i stáj. Poté – v 60., 70., 80. i 90. letech probíhaly neustále práce na renovaci a rozšiřování našich ubytovacích kapacit. Rodina Kirchlerů tak dnes může s hrdostí prezentovat a svým hostům nabídnout dílo, které je výsledkem napínavé a pestré rodinné historie.

Tuxský obr

Legenda dotycząca Tux

Pověst z Tuxu

V pradávných dobách žily také ve vrších u Hintertuxu blahosklonné divoženky. Chránily údolí před nečasem, vesnici před požáry, pomáhaly svými kouzly sedlákům při jejich tvrdé práci, léčily nemocný skot ve stájích – jednoduše činily dobré skutky. Najednou ovšem dolů do vesničky vkročil strašlivý obr, kterého vyhnali z jižních Tyrol. Přišel přes sedlo Tuxer Joch a umínil si postavit zde svůj zámek. Když ho sedláci spatřili, tak se ho polekali, že by byli nejraději okamžitě vyběhli nahoru do hor a prosili by divoženky o radu a o pomoc. Obr ale měl orlí zrak a vše hlídal, aby se žádný ze sedláků odsud nedostal. Ti ho museli krmit – no a netvor jim samozřejmě sežral téměř vše, co měli. Navíc ještě lidem přikázal, aby ze všech stran navozili kamení, z něhož by si mohl postavit ten svůj zámek. Když pak jednoho dne několik mladíků vystoupalo nahoru k Zamrzlé zdi, aby odtud přinesli kamenné bloky, znenadále se jim zjevily ony divoženky. Mladí mužové si před krásnými horskými děvčaty klekli na kolena a vroucně je prosili, aby jim divoženky pomohly a vyhnaly mrzkého obra z údolí pryč. A divoženky jim doopravdy svoji pomoc přislíbily: „Sbírejte kameny, jak vám to obr přikázal, my vás nenecháme ve štychu!“ Jakmile však tento slib vyřekly, ihned opět zmizely. Uplynulo několik dnů. Obr opět začal všechny ty bloky z kamene vršit na sebe, když najednou propukl strašlivý nečas. Bez ustání hřmělo a blýskalo se, silný vichr rozmetal kousky skal do všech stran. Obr tak plísnil, že to bylo slyšet až dole v Zellu a také za horami ve Schmirnu. Hned na druhý den ale začal svůj zámek stavět znovu. Divoženky neváhaly a seslaly na něj další vichřici, která obrovo dílo opět poničila. To se už obr rozzlobil a přísahal divoženkám pomstu. Otřásaje se zlobou vyšplhal se obr na vysokou skálu, odkud sledoval, zda divoženky někde nespatří. Najednou je zahlédl nahoře u Zamrzlé zdi, jak se dívaly na škvíru ve skále. Obr hněvem zařval, vystřel své mocné tlapy a drápal jimi skalní stěnu. Divoženky naštěstí v mžiku a včas stihly vhupnout zpět do své jeskyně, proto se jim nic nestalo. Ledová stěna je však od té doby plná trhlin a prasklin. Když obr pochopil, že opět táhne za kratší provaz, rozhodl se s nevůlí údolí opustit a těžkými, rozzlobenými kroky odkráčel přes sedlo někam pryč. Jeho obří stopy tak mohou ještě i dnes obdivovat návštěvníci, kteří přijedou do Hintertuxu.

Pramen: „Schlern-Schriften“ 148, pověsti, zvyky a nářečí údolí Zillertal, autor: Erich Hupfauf